Mužská část rodiny v péči

“Co s tím dědou mám dělat? V kuchyni mi nepomůže, na zahradu už nemůže. Ty dny jsou tak dlouhé, když jsme spolu doma sami. Televize ho nebaví, rádio neslyší. Knížky nikdy nečetl. Už jsem z toho fakt zoufalá.” Poznáváte v tom sami sebe? 

Ano, nebudeme zastírat jasný fakt, že zatímco ženu se zvýšenou mírou potřebné podpory a péče vezmete do kuchyně a ona vám s velkou pravděpodobností ještě i v pokročilejších stádiích syndromu demence oloupe cibuli, oškrábe brambory, vykrájí jablka na závin a přebere čočku, muže do kuchyně jen tak nenalákáte. A to i přesto, že víte, že právě manuální činnost a aktivity na podporu jemné motoriky jsou výrazným přispěvatelem ke zpomalení průběhu syndromu demence. Minimálně ne tak často a s takovým nadšením, že může přiložit ruku k dílu. Právě domácí práce jsou velmi častou berličkou žen v neformální péči. Ženy jsou historicky paními kuchyně, právě ony v řadě domácností vládnou hrncům a vařečkám, a protože se v takovém prostředí pohybují od malička, návyky a dovednosti jsou natolik zakořeněné, že je ani syndrom demence jen tak nevymaže.

Co tedy s muži, když zůstanou doma, jsou odkázáni na výraznou pomoc někoho dalšího a většinu času tráví v drtivé míře s pečující ženou? A v této otázce nezáleží na tom, zda je to jejich manželka, dcera, snacha, nebo vnučka. Odpověď je nasnadě. Předat je mužům. 

Možná si říkáte, že se snadno řekne, hůře udělá a ze své poradenské praxe vám dám zapravdu. Ano, zapojit mužskou část osazenstva domácnosti do péče je velmi tvrdý oříšek. A chce to mnohdy použít jemnou ženskou stránku a vysvětlit benefity takového chování.

Přes ta všechna úskalí, které tato snaha přináší, jsou přínosy veliké. Muži vždy vyhledávali mužskou společnost co se oblasti zájmů a volného času týká. A mužům, kteří například z důvodu pokročilého věku a ubývající soběstačnosti zůstávají v domácím prostředí s ženou, takové prostředí chybí.

Určitě si vybavíte situaci, kdy se vám rozsypala rýže v kuchyni, převrhli jste si krabičku s prádelními kolíčky apod. Zkuste zapátrat v paměti, zda jste o podobné situaci někdy neslyšeli od svého muže. Nerozsypal si nedávno dvě krabičky vrutů? Nebo nesesypaly se mu dohromady matičky se šroubky? A muselo se to skutečně stát, nebo je možné takové nešťastné náhodě trochu pomoci? Když přijde za svým otcem syn s tím, že potřebuje pomoc a tuhle krabičku protřídit, lehko se stane, že děda vezme krabičku a začne třídit, ačkoliv by čočku nikdy probrat nechtěl.

A když se vnuk na návštěvě zmíní, že ve škole začali s velkou násobilkou a že mu moc nejde. Nebyl náhodou dědeček výborný počtář a nemohl by ho z násobilky trochu prozkoušet? A co třeba referát do školy. O době, kdy byl dědeček v nejlepších letech a prožíval vše naplno? Nemohl by právě on být vítanou inspirací pro netradiční zpracování úlohy?

Zkuste tedy někdy uplatit vnuka tabulkou čokolády, zetě svíčkovou k nedělnímu obědu a poproste je, zda by si s dědou nezahráli karty, nekoukli s ním na fotbalový přenos, neprobrali politickou situaci, nenechali si vyprávět o dědově cestě na motorce do Maďarska v sedmdesátých letech. Zázraky se dějí i na planetě Zemi a oni, snad, zjistí, že trávit čas s dědou stigmatizovaného nálepkou Alzheimerova choroba, nemusí být nesnesitelné utrpení. A třeba se nedělní partička mariáše stane novou rodinnou tradicí, na kterou budou i vnuci budoucnu ve svém pokročilém věku vzpomínat.