fbpx
Na péči o blízkého nemusíte být sami aneb Úvod do světa podpůrných sociálních a zdravotních služeb

Na péči o blízkého nemusíte být sami aneb Úvod do světa podpůrných sociálních a zdravotních služeb

„Potřebuji jít na operaci a pak na šest týdnů do rehabilitačního centra, kdo se postará o mého tatínka?“

„Jsem po úrazu nohy a nemohu nosit těžké věci. Nezvládnu obstarat nákup pro sebe i manžela, který je upoutaný na lůžku a je ve třetím stádiu Alzheimerovy nemoci.“

„Manželovi změnili medikaci a já se v té záplavě krabiček a lahviček nedokážu zorientovat, bojím se, že mu dám špatné léky nebo lék v nevhodnou dobu.“

 „Zdravotní stav mé tety se výrazně zhoršil a já ji už nedokážu sama vykoupat.“

Znáte tyhle situace? A jsou vám povědomá třeba i tato sdělení?

„Jsem s maminkou dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu doma, hrozně mi chybí má práce a přátelé. Ale cítím jako svou povinnost se o ni postarat, když ona se starala dlouhé roky o mě. Dlužím jí to…“

„Tak rád bych zašel s vnoučaty do kina na premiéru filmu s jejich nejoblíbenějšími postavičkami a pak třeba na zmrzlinu a zase se po dlouhé době smál tomu, jak je vnouček ulepený až za ušima, ale nemůžu nechat svou ženu doma samotnou. Bál bych se, že zapne plynový sporák, jak to udělala naposledy.“

Co mají všechna sdělení společného? Je to hned několik bodů. Vyslovili je lidé, kteří pečující doma o člověka s Alzheimerovou chorobou nebo obdobným onemocněním. Řekli je lidé, kteří o své blízké pečují s plným nasazením svých sil, dělají to s vědomím toho, že domov je pro nemocného člověka to nejvzácnější, hned po zdraví, a sdělili je často v situaci, kdy cítili selhání a možná i stud za to, že něco sami nezvládají.

Každý člověk má své limity. Fyzické i psychické. Každý je má někde jinde a nelze s jistotou říct, že když to zvládla s manželem paní Maruška do poslední chvíle sama, že paní Eva to musí zvládnout také. Manžel paní Marušky měl nějaký vývoj svého života i s jeho koncem, manžel paní Evy má zcela jiný. Přiznat si, že na péči o svého blízkého nestačím a že potřebuji pomoc, teď takovou a za měsíc jinou a za půl roku úplně jinou, je zcela oprávněná potřeba. Není to znak toho, že blízkého mám málo ráda, že jsem slabá, že se mi nechce o něj pečovat. Říct si o pomoc a hledat to nejlepší pro sebe a tím i pro onoho blízkého je projevem zdravého úsudku, odpovědnosti k sobě i druhému a jsou to první kroky na cestě hledání dalších zdrojů poskytnutí kvalitní péče.

V připravovaném seriálu o systému podpůrné sociální a zdravotní péče, kterou mohou využít lidé, kteří se starají v domácím prostředí o člověka s Alzheimerovou chorobou, se podíváme na zoubek všem těm terénním, ambulantním a pobytovým službám, řekneme si, jaké jsou mezi nimi rozdíly, které jsou „zdarma“ a které jsou zpoplatněné, naučíme se hledat v registru sociálních služeb na portále Ministerstva práce a sociálních věcí a možná i některé další informace, které vyplynou z podnětů přímo od vás, neformálních pečovatelů, tzn. blízkých osob člověka s Alzheimerovou chorobou.

Co by vás zajímalo a co byste se rádi dozvěděli? Těším se na vaše podněty, komentáře a názory.

Ještě nejste součástí uzavřené podpůrné skupiny „Domácí péče o nemocné Alzheimerem“ na Facebooku? Přidejte se k nám a získejte podporu lidí v podobné životní situaci.

 138 přečtení

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *